Váš zákazník, Váš vrah

SONY DSC

Minulý týden jsem řešil takový zapeklitý problém s nedetekujícím monitorem a celkově podivně se chovajícím se počítačem. Při mém testování jsem nic nezjistil, takže jsme se se zákazníkem domluvili, že pojedem k němu na otočku, ať to vidím na vlastní oči.

Zákazník, prošedivělý pán někde mezi důchodem a smrtí, přijel tou nejslabší fábkou. Nepřipoutaný, zřejmě zkušený nebo bohatý řidič. Sedám do auta (taky se nepoutám, nebudu trhat partu) a přemýšlím, jaké nahodím téma, abychom nejeli jen tak potichu, rádio měl vyplé. Už vím proč. Ujeli jsme asi 500 metrů na jedničku, poté dal motoru odpočinout a cca v 50 km/h rychlosti tam svižně dal dvojku… Asi mě chtěl ukázat, že umí tůrovat auto i ve svém pokročilém věku. Takto jsme dojeli ke křižovatce a měli jsme odbočovat k vlakovému přejezdu, který se zrovna rozřinčel. Po několika sekundách zatáčíme a můj řidič evidentně nemá pud sebezáchovy nebo si za života neužil dost adrenalinu, protože padající závory stíháme o půl metru. To už jsem se zuřivě poutal a držel sedačky co to šlo.

Po chvilce se blížíme k celkem frekventovanému přechodu. Cestou jsme minuly nějaké odbočky, ale panu řidiči zřejmě nefungovaly blinkry, takže jsme to suverénně projížděli. Na přechodu bylo asi 15 lidí. Byli jsme celkem rozjetí a už sem věděl, že zastavovat nebudeme. Mezi lidma se utvořila asi třímetrová škvírka, kterou jsme naštěstí trefili a pokračovali k řidičově domu.

Zbytek cesty si nepamatuju. Zavřel sem oči a tiše se modlil.

Na místě jsem nic nezjistil, protože po mém zásahu to zas vše fungovalo, takže jsme se domluvili tak, že v případě, že se to projeví ještě jednou, tak mě zavolá a pc i s monitorem doveze na důkladnější testaci.

Příchází chvíle, které se nejvíc obávám. Ten dobrý vpravo na rameni mi říká, že mám přeci pud sebezáchovy a s tím volem nepojedu, i když to mám do práce odsud asi 5 km… Ten zlý na levém zase touží po nějakém adrenalinu, tak dám na něj a můžem jet zpátky. Tentokráte se poutám hned a přemýšlím, jak se nejlíp chytit, když budem bourat. Jestli pokrčit kolena, nebo nechat rovné, nevím v jaké rychlosti to bude…

Čtyři křižovatky (z toho ve dvou jsme na hlavní!) zvládáme bez brzd až k páté, kde odbočujeme k nádraží. Celkem svižná jízda se mi líbila, nicméně svěrač i tak v plné pohotovosti. Odbočujem k nádraží. Tentokrát už jsem se viděl klepat nahoře na obláčku Peťovi na branku, protože kdybych neřekl panu řidiči, že se z pravé strany blíží oktávka, tak už by mi moje přemýšlení nad krčením nohou bylo celkem k hovnu. S tepem blížící se rychlosti Ferrari F350 na závodním okruhu vyjíždíme už teda směr nádraží.

Další přechod pro chodce. Na něm dvě školačky v klidu si vykračujíc a plně doufající, že jsou na přechodě, kde se jim nemůže nic stát. Omyl. Naše průměrná rychlost kolem 70 km/h se moc nemění ani 400 metrů před přechodem. To už jsem nedal a mírně zakašlal, přecijen se mám trochu rád. Pan řidič se probral z lehkého polospánku a efektně dupl na brzdy. V těch holkách by se nyní krve asi nikdo nedořezal. Zůstaly stát na přechodu a koukaly na nás. Plus dalších asi 50 lidí na zastávce před nádražím. Sklopil sem hlavu a čuměl doblba. Ty pohledy ostatních stály opravdu za to.

Zbytek cesty, včetně opětovného přejíždění přes vlakový přejezd už dopadl dobře. Vystupuji z auta, zdravím pana řidiče, který odjíždí opět stylem a lá Niky Lauda se zaseklou řadící pákou v poloze jedna a okamžitě vytahuji krabičku cigaret.

Kouřím rychle, přemýšlejíc nad vším co se vlastně za poslední půl hodinky stalo. A divím se, že jsem přežil.

Už také vím co znamená ta modrá nálepka s panáčkem sedícím na vozíčku. Jen by to upozornění mělo být větší, ať to ochrání aspoň lidi na přechodech…

Sdílením, nám pomůžeš... Díky
Share on FacebookTweet about this on TwitterShare on Google+Pin on PinterestShare on TumblrShare on VKShare on Yummly

Přidej komentář jako první k "Váš zákazník, Váš vrah"

Zanechte komentář